Ženy
Je vám dvacet a vy se nestačíte
divit, jak to léto bylo krátké a že už zase ze skříně vytahujete podzimní kabát
a při tom jste ještě ani pořádně nestihla vynosit novou jarní bundu z poslední
kolekce vašeho oblíbeného módního řetězce, kam pro jistotu zavítáte tak
minimálně dvakrát týdně, aby vám opravdu nic neuniklo.
Je vám třicet a vy v ruce
držíte podzimní overal svého dítěte, říkáte si pro sebe polohlasem, jak to bylo
v létě prima, že jste nikoho nemusela za vydatného řevu a zavřeného okna
cpát do ničeho termostabilního jako do svěrací kazajky. Koukáte na velké dítě a
malý overal, který jste na jaře koupila v sezonních výprodejích nějakého
menšího krámku, co míjíte každý den cestou na hřiště. Jasně, že jste tam mohla
pobýt tak třicet sekund, protože by víc váš andílek nesnesl a i tak ho už u
placení musela roztleskávat postarší prodavačka, na které bylo na první pohled
vidět, že si tuhle práci snů přibrala k důchodu a s každým nově
příchozím zákazníkem se sama sebe ptá, jestli to má opravdu zapotřebí.
Soukáte si neforemný balík do
košíku pod kočár, asi po milionté si opakujete, že konstruktér vašeho modelu
musel být nějaký chlap, který neviděl průměrné dítě ani z rychlíku.
Protože když by věděl, co všechno musíte v tom košíku každý den při
pravidelných pochůzkách pašovat, určitě by ten váš kočár navrhnul v designu
obří nákupní tašky na kolečkách, kde by se ostatně i vaše dítě povozilo určitě
daleko radši než v tomhle pekelném stroji.
Koukáte na malý košík, velký overal a jedete na hřiště.
Taška se vám pod kočár nevešla.
Tak si na ni alespoň na hřišti sednete. Je jaro, nic moc teplo, lavička ještě
studená, tak aspoň vyzkoušíte, jestli overal hřeje. Hřeje. Ale mohl by být
větší. Nebo by váš zadek mohl být menší. Po porodu to chvíli trvá, než se zase
dostanete do formy. Večer si zacvičíte.
Muži
Večer se nicméně rozhodnete, že ho
ukážete manželovi. Overal, ne zadek. I když na ten by byl asi manžel víc
zvědavý, ale vy teď žijete ve světě, kde se chcete dělit o drobné mateřské
radosti. Muž si na jeho zhodnocení vyhradí celých pět sekund někde mezi
klobásou a sportovními novinami. „Ten mu bude na podzim malej. Ale ta klobása
se ti moc povedla.“
Je podzim, v ruce držíte malý
overal, kolem vás skáče velké dítě. Slyšíte manžela a říkáte si, že jste na něj
za tu jeho hloupou poznámku asi nemusela tehdy tak vyjet. Zároveň vám je jasné,
že si na ten overal vzpomene. Sice vám v tuhle chvíli není jasné, jak to
udělá, protože když si na sebe koupíte něco nového vy, je to obyčejně pod jeho
rozlišovací schopnost. Ale overal on vytáhne. Určitě. Ať to tedy příště zkusí
sám, nakoupit něco do zásoby. V oblasti dětské konfekce je to disciplína
hodná černého pásku.
Ruku na srdce
Ruku na srdce, kolik mužů v obchodech
potkáte, jak nakupují pro dítě do zásoby jenom proto, že je to o dvě stě korun
levnější než v sezoně? Muž jde a koupí, co je zrovna potřeba. Pracuje s jasnými
parametry věk, váha, výška, roční období. Málokdy se dostane do nejistých vod růstových
odhadů a spekulací půlročního výhledu tělesného vývoje svého potomka. Uspoří
čas, ve finále i peníze a v neposlední řadě i místo ve skříni.
Nebo mu je vše zde řečené prostě
jedno a bere, co zrovna je.
Myslím, že mužské vnímání mnoha
aspektů rodičovství může být pro nás ženy buď velmi inspirativní a nebo velmi
osvobozující. Dnešní téma je toho krásným příkladem.
