Vzali byste své dítě na rodinný
výlet do koncentračního tábora? Já třeba ano.
Médii v nedávné době
proběhla selfíčková kauza Zdeňka Škromacha (kolikátá už), kdy se s úsměvem
na rtech pokoušel zvěčnit při pietním průvodu v rámci vzpomínkové akce
věnované obětem holokaustu.
Rozeběhla se celospolečenská
diskuse o tom, co je nebo už není v době mobilní revoluce ještě důstojné a
jak by se kdo měl při kterých situacích chovat.
Úplně jiná kinematografie
S příchodem rodičovství si
v sobě dříve či později musíte vyřešit otázku vašeho znovuzapojení do
společenského života a redefinice jeho hranic. Málokdo z nás se byl před
příchodem svého potomka zvyklý doma dvacet čtyři hodin opájet širokou škálou
melodií z dětských hudebních hraček, nekonečným pásmem televizních pohádek
pro nejmenší nebo leštěním věčně upatlané linky. Dávala jste přednost
koncertům, nezávislým snímkům v alternativních klubech nebo třeba nedělnímu
pivu na Letné. Koneckonců někde jste otce svého dítěte přeci potkat musela a
málokterý z nich stál mezi regály s dětskou výživou a zlevněnými
plenami.
S dítětem v náručí vám
ale hlavou začne běžet úplně jiná kinematografie. Vy s vaším andílkem
v oblíbené restauraci – nezávisle pojatá tragikomedie s rychlým
zmizením ze scény, které by vám mohl závidět i David Copperfield v dobách
své největší slávy. Vy s vaším drobečkem na koncertě – jasný propadák, u
něhož byste všem zúčastněným musela vrátit vstupné a půlce z nich zaplatit
lázně za utrpěnou újmu na duševním zdraví. Mohli bychom pokračovat dál. Protože
míst, kam není vhodné malé dítě brát, je opravdu mnoho.
Nezbývá než povolat armádu
babiček nebo časově spolehlivou chůvu. A vyrazit sama, jen s partnerem. A
to je myslím velká škoda. Pro vás i pro dítě, pro celou vaši rodinu.
Když ne teď, tak kdy?
Otevřeně se přiznám, že patřím
k matkám, které své děti berou od nejútlejšího věku na místa, kde se
jejich přítomnost na první pohled může zdát nepatřičná. Nic nelámu přes koleno,
rozhodně svého syna nepovažuji za módní doplněk typu Hiltonovic čivavy, spíš ho
nevnímám jako překážku, balvan na noze, který by bránil mé volné zábavě a
prožitku.
Běžně se synem navštěvujeme
restaurace, koncerty, amatérské sportovní turnaje, muzea, večírky, plánujeme
tematicky zaměřené výlety a zahraniční rodinné dovolené. Hodně nám takto
společně strávený čas dává a jemu ještě víc. Je to nenahraditelné spojení se
světem. Jak jinak by rodiče měli nenásilně formovat osobnost svých dětí, pokud
by jim nenabízeli od samého začátku co nejrozmanitější prožití života se vším,
co jim samým nabízí?
Tím bych se chtěla vrátit
k otázce, kterou jsem vám položila na začátku textu a já sama si na ni
odpověděla kladně. Pokud bych se z nějakého důvodu měla zúčastnit pietní akce
v koncentračním táboře, neostýchala bych se s sebou vzít i svého
syna.
Když ne s ním, tak s kým?
Na dětech si ze všeho nejvíc
vážím jejich autenticity a hlubokých pravdivých otázek, toho, že jdou ve svém
pátrání až na dřeň. A to můj syn opravdu umí. Je to extrémně živé, společenské
a aktivní dítě, od kterého byste na takovém místě pietu a důstojný krok opravdu
očekávat nemohli. Pravděpodobně by před návštěvou takového místa od nás rodičů
ani nedostal žádný podrobný návod na to, jak se tam má chovat.
Určitě by si tábor nejdříve co
nejrychleji zběžně proběhl. Nasál atmosféru místa, popral by se
s obrovským prostorem, na kterém se celé vyhlazovací zařízení nachází. Vrátil
by se s milionem otázek a pár zaručenými zajímavostmi, které nám
bezpodmínečně musí ukázat. Umím si ho představit, jak se dožaduje nějaké
z potrhaných hraček, které tu zbyly po popravených dětech a možná by si
jich pár chtěl zabalit do jejich chatrných kufříků. Ostatně na děti by se
zaměřil v první řadě. Hodně by se ptal a my ještě více vysvětlovali, proč
jsou děti na fotografiích tak hubené a kde všechny teď jsou. Viděl by na
vlastní oči, jak to může dopadnout, když nějaký kluk bezdůvodně mlátí ostatní
víc než by se na hodného člověka slušelo. Možná by mu to dalo víc než oblíbené:
„Nemlať ty děti na pískovišti, ještě jednou tě uvidím a dostaneš na zadek!“
Děti chápou více, než si my
dospělí jsme ochotni připustit. Je chybou vymezovat dětský a dospělý svět. Ty
světy se prolínají a vzájemně se ovlivňují. A právě tyto průsečíky často
přirozeně definují naše životní hodnoty už v nejútlejších letech. Vštípená
pravda nikým nebude přijata za vlastní, jako rodiče můžeme nabízet, přikázat si
musí každý sám.
Nebo také nemusí. A pak si udělá
ve svých padesáti osmi letech hezké selfíčko v Terezíně.
Žádné komentáře:
Okomentovat