Naučte své děti utrácet! Naučíte je tím šetřit…

Když mi bylo deset let, dostala jsem od rodiny obálku a v ní deset tisíc korun. „Tady máš a kup si, co chceš.“ A já jsem si za ty peníze opravdu koupila, co jsem chtěla. Jen mi to trvalo patnáct let, než jsem to našla.

Člověk se s penězi nenaučí zacházet do té doby, dokud žádné sám nemá. Neříkám nevydělá, protože to je ještě úplně jiný příběh. 

Děti milují příběhy, silně je vnímají a hlavně není pro ně větší radosti, když se stanou nějakého toho příběhu součástí. Co tedy bylo v MÉM obálkovém příběhu nejdůležitější a co jsem se díky němu naučila:

1) Znala jsem příběh peněz, které jsem dostala. Byly to veškeré úspory, které mi rodina zvládla nastřádat od mého narození. Věděla jsem, jak skromně se u nás vždy žilo, což mi silně pomohlo pochopit OPRAVDOVOU HODNOTU finanční částky v obálce.

2) „Peníze jsou svoboda“, neplatí vždy a všude. Pokud pochopíte jejich pravou hodnotu, je to především závazek. Když se dostanete nad individuálně nastavenou hranici jejich mnohosti (a pro mě těch deset tisíc v obálce byla v dětských letech opravdová pálka), začnete přemýšlet, co opravdu chcete a co opravdu potřebujete. V intencích korespondujících s vaším věkem, samozřejmě. Časem pochopíte, že věci, které opravdu potřebujete, vám ještě nějakou chvíli budou zabezpečovat rodiče, ale zaseknete se na věcech, které budete chtít. Svět se pro mě stal najednou místem „kravin, které rozhodně nemají hodnotu mých peněz. Ale když si přišetřím, tak můžu mít…“ Protože…

3) Z cizího krev neteče, z vlastního se utrácí hůř. A tak si řeknete, proč si něco nepřidat a nezkusit to stejně jako oni. Když z mála vykřesali TOLIK. Nejste amatér, to dáte. 

4) Maminka si udělá čas a vezme vás do banky. Deset tisíc v obálce zmizí v ruce cizí paní za přepážkou a vymění vám je za jakousi rudou vkladní knížku, ve které si do budoucna budete číst docela často a pokud se bude vše vyvíjet podle vašich představ, stane se součástí vaší oblíbené literatury. Pochopíte, že v tom nejste sami, že se o vaše finance může starat kromě vás i banda lidí, která možná ani nesedí v té stejné budově jako vy a nezná ani příběh, natož hodnotu, vašich peněz. A tak se o ně přirozeně začnete zajímat a řešíte to, co vám mohou nabídnout.

5) Mezi tím dělíte poctivě své kapesné mezi oblíbenou zmrzlinu, ty nejkrásnější boty na světě, které vzápětí protancujete v tom nejmodernějším klubu ve městě…a své „nadité“ konto.

6) Přijde kouzlo letních brigád, zatímco kouzlo vkladních knížek nenávratně vyprchá a vy se přistihnete, jak si otevíráte investiční konto. S plnou důvěrou rodiny a neomezeným limitem. Těch kravin ve vašem okolí, za které nejste ale už vůbec ochotni utratit ani halíř ze svých řízeně nasyslených peněz, nějak ve vašem okolí neubývá.

7) Na vysoké vás plíživě přepadne odvážná myšlenka ulehčit rodičům a na studia si přivydělat. Pokud máte tu možnost a nejste si nuceni hradit celá studia ze svého studentského příjmu, otevře se vám poměrně široký manévrovací prostor. Vaše nová alma mater často nabízí lákavá stipendia, která vás mohou zajímavě motivovat ve vašem budoucím směřování. 

8) S obratností žongléra začínáte operovat s podporou rodiny, vlastními nepravidelnými příjmy, stipendii a dalšími nejrůznějšími benefity. Zbude i něco pro banku, abyste trochu načechrali peříčka svému letitému účtu. 

9) Nástupní plat nikoho neoslní a než se vypracujete, tak to může i nějaký ten rok trvat. Málo z nás po dvacátém pátém roku věku ohromí partnera zmrzkou, na kterou mu dali o víkendové návštěvě rodiče. Je fajn vstupovat do světa dospělých vybaven nejenom univerzitním diplomem, ale také finanční gramotností. 

U mnoha mladých lidí se vztah k penězům i na prahu třicítky dá charakterizovat jako panenský. Neumí je vydělat, neumí je udržet, neumí je utratit. Ocitají se tak nevědomky v nebezpečných situacích a stávají se lehce zneužitelnými. Povinností každého z nás rodičů je své děti před jakýmkoliv druhem zneužití ochránit. Naučme proto své děti včas utrácet. Věřte mi, do budoucna tím hodně ušetří.

Babičky se na dovolené vozí kvůli maminkám, ne kvůli dětem

Plánujete už letní dovolenou? Tak nezapomeňte přibalit i babičku! Protože...

1. Babičky se na dovolené vozí kvůli maminkám, ne kvůli dětem.

Pár skleniček dobrého vína dostane do nálady každou ženu, pár nápomocných rukou spolehlivé babičky dostane do nálady každou maminku! A chytří tatínkové to už dávno pochopili.  

2. Babičky se rády drží při břehu, vaše děti také.

Mělké pláže, vodní tůňky, přírodní jezírka mezi pobřežními útesy - to je jejich revír! Sluníčkem prohřátá voda zaručí, že vaše dítě po dvou minutách v moři a neoprenu neprostydne a vaše babička se z dovolené nevrátí se zánětem močáku. Navíc fotky v podobných scenériích vypadají skvěle. Útes magicky skryje intimní partie vašeho dítka i nelichotivé partie vaší babičky. Navíc nikomu vlny a slaná voda neničí účes, což se kolem 55. roku věku stává jedním z hlavních požadavků šťastně strávené dovolené u moře každé z dam.

3. Babičky stín vyhledávají, vaše dítě ho potřebuje.

S přibývajícím věkem a počtem nemocí se u vašich babiček zvyšuje potřeba instinktivní sondáže stinných terénů. Babičky mívají i v těch nejprosluněnějších oblastech v záloze zhruba tři a dokáží je lokalizovat cca na 50 metrů do 5 sekund, spolehlivě. Ve svých letech nepodceňují sílu slunce a jeho pozdější dopad na stav své pokožky, proto obvykle cestují vybaveny arzenálem opalovacích krémů s nejvyššími faktory. Mažou se často, proto, když vezmou do ruky krém, aby se namazaly, ošetří automaticky, z jedné vody na čisto, i vaše dítě. Vy se nemusíte otravovat diskusemi o tom, proč : “Tě prostě namažu!“, aniž by vám dítě vzápětí uteklo s nevstřebaným krémem do vody, můžete si užívat sluníčka a přítomnosti partnera do libosti.

4. Babičky si po obědě rády schrupnou, pardon, odpočinou, vašemu dítěti to také neuškodí.

Každá maminka ví, jak těžké je přimět dítě na dovolené k odpočinku a jak nepříjemné dokáže přetažené dítě být. Ono bohatě stačí už jenom to pomyšlení, jak opouštíte těžce vybojované místo na pláži mezi nejlukrativnější druhou a čtvrtou hodinou odpolední jenom proto, aby si vaše dítko v klidu dvě hodinky pohovělo ve své postýlce tak, jak je zvyklé z domova. Věřte, že není lepší uspávačky pro malého dovolenkáře než je vaše babička.  Svým příkladným přístupem k odpolednímu odpočinku dokáže vaše dítě inspirovat a vám těch pár bonusových chvil relaxu na pláži také neuškodí.

5. Suvenýr, suvenýr!

Děti je chtějí mít, babičky je chtějí kupovat. Naprostá symbióza názorů na tohle téma nikdy nenastane ve vztahu rodič dítě, ve vztahu prarodič vnouče funguje na jedničku. A vy se potom s partnerem můžete roztomile přít, komu se ta obří nafukovací kosatka líbí víc – jestli vašemu dítěti nebo vaší babičce.

6. A ty večery!

Babička je vaše vstupenka do víru nočního života. Vzpomínáte si na ty doby, kdy vám rodiče zakazovali večírky a kulturní zařízení nejrůznějšího druhu? Ostřížím zrakem sledovali na budíku každou minutu, o kterou jste se opozdili? No, tak to teď z jejich úst už nikdy neuslyšíte, pokud je přizvete na rodinnou dovolenou. To bude samé: „No tak, přeci tu nebudete sedět celý večer, vyražte si někam! Dejte si skleničku, na hodinky nekoukejte!“

Volat ho jménem, volat ho k životu

V létě jsme se s rodinou zúčastnili krásné církevní svatby. Duchovní se ve své řeči k novomanželům dotkl mnoha témat, která spolu probírali už během předsvatební přípravy, přesto je považoval za důležitá zmínit i v tento slavnostní okamžik. Jedním z nich bylo rodičovství a mateřství.

Během svatebních obřadů si slibujeme lásku, věrnost, oddanost, můj manžel mi dokonce slíbil, že bude po zbytek našich společných let vyklízet umyté nádobí z myčky (což už čtyři roky s láskou svědomitě plní, děkuji). Zřídkakdy se však ve svých manželských slibech zavazujeme k láskyplné výchově našich budoucích dětí, nevěnujeme při nich pozornost definování našich budoucích rodičovských rolí. Obřad, o kterém dnes píši, byl ale jiný.

Manželství je o vzájemných závazcích. Lidé, kteří se rozhodnou pro obřad, tyto závazky chtějí demonstrovat před lidmi, kteří jim jsou blízcí. Dvojice našich přátel, která stála ten den před oltářem, nás prostřednictvím svého duchovního přizvala i do svých srdcí a podělila se o místo, které do budoucna bude náležet jejich dětem. Ačkoliv nejsem věřící v pravém slova smyslu, věřím v sílu slov, která tehdy zazněla.

Když do vašeho života vstoupí dítě, staneme se prvními lidmi, kteří definují jeho svět. Pomáháme mu skrze sebe objevovat, kým je a kde se nachází. Ukotvenost a místo v životě, síla vlastní osobnosti a sebeuvědomění, to vše jsou velmi křehké procesy, které trvají dlouhá léta a mnohým z nás i celé životy. Začínají už v náručích našich rodičů a v jejich rukou je ta moc nasměrovat nás děti ke spokojené budoucnosti.

Volejme své děti od prvních chvil na světě jménem, volejme je k životu. Kým jsme pro ně my rodiče, je biologicky dáno, kým jsou ony sami pro sebe i okolí, je dáno do velké míry námi rodiči. Čím častěji budeme své děti oslovovat, tím dříve a důvěrněji pochopí, že mluvíme k jejich osobě a naučí se ji vnímat stylem, s jakým s tou osobou jednáme. A do budoucna s ní budou jednat obdobně.

Věnujme jim svůj čas, všímejme si jejich energie. Dítě neví, co svět nabízí. Když ho odložíme k televizi nebo do ohrádky, nebude protestovat a pravděpodobně mu to bude na nějakou chvíli i stačit. Takovéto gesto ale spíše vypovídá něco o nás samotných než o potřebách našich dětí. Neukazujme svým dětem svět plochý, nabídněme jim jeho co nejbarvitější prožití. Dítě vybídněme, zavolejme ho k životu, zahrňme ho do co nejvíce činností. Samo si vybere, jakou cestou se vydá a ještě se při tom přirozenou a nenásilnou formou dozví něco samo o sobě. Čím více věcí v životě zkusí a uvidí, tím více se dozví o svých vlastnostech, kvalitách i nedostatcích. Naučí se je přijmout a pracovat s nimi, naučí se přijmout sebe samého. Čím dříve, tím lépe.

Třicet let jsem pro své blízké Ivetka. Vím, co to znamená být Ivetkou a vždy mi to dávalo nesmírný pocit jistoty. Bylo by hezké, když by mohly mé děti za třicet let říci to samé. Moc bych jim to přála.

Kojím, kojíš, (ne)kojíme

Kojení je nádherné a široké téma. Bohužel pro každého z nás těžko uchopitelné. Je intuitivní, v souladu s posledními trendy přestává být intimní, díky své popularizaci na mnoha úrovních se z něho stává téma veřejné, celospolečenské. Fotografie kojících celebrit zaplavují sociální sítě, novináři jimi živí své čtenáře.

Mainstreamové neznamená populární

Zvykli jsme si na to, že co je mainstreamové, není populární. Netáhne to, co dělá většina, přirozeně nás zaujme to, co nedělá každý. Přímá úměra platí i v oblasti kojení. S celosvětově klesajícím počtem veřejně kojících žen stoupá počet kojících celebrit. Po mnoha intimních tématech, tak známé tváře světu otevírají další doposud ne příliš medializovanou sféru našich životů, která v rámci celospolečenských diskusí nezůstává bez emocí a zájmu širší veřejnosti.

Lidé se obecně jako společnost umí hrdě postavit k mnoha věcem. Horší to už bývá, když přijde na lámání chleba a každý si má jako jedinec obhájit své vlastní principy a postoje týkající se svého přesvědčení a zásad. Stejně nelehké je to i s kojením.

Fáze kojení

Syna jsem kojila dva roky a měsíc. Společně jsme si prošli několika fázemi.

PRVNÍ FÁZE – všichni se chtějí ujistit, že dítě kojíte a chtějí to i vidět. Je až starosvětsky krásné, jak miminko vinete k prsu a ono natahuje ručičky a lačně se na všechny směje. Skoro jako ty ikonické kostelní malby, které na vás působí zvláštním klidem, i když nejste věřící v křesťanském slova smyslu, tak i vás pohled na kojící ženy v téhle fázi zalívá příjemným pocitem. Většina selfie kojících maminek je spjata právě s tímto celospolečensky pozitivně vnímaným obdobím.

DRUHÁ FÁZE – od půl roku do zhruba roku dítěte. Všichni tuší, že své dítě ještě kojíte, nejbližší rodina se na to občas se sentimentem v oku i podívá, ale s přibližujícími se prvními narozeninami vašeho andílka, začne ve vzduchu viset otázka, kdy už s tím kojením přestanete. Ne každému, je příjemné, když se rozhodnete své dítě nakojit na veřejnosti, čemuž ani nepomáhá fakt, že se vaše dítě za posledních pár měsíců naučilo pár vychytávek typu jak se zbavit do dvou vteřin různých tkanin a částí oděvů, jimiž byste se ho při kojení snažila náhodou zamaskovat. V tomto období může vzniknout ještě pár vkusných kojících fotografií do rodinného alba, když si všichni zúčastnění dají opravdu záležet.

TŘETÍ FÁZE – s pracovním názvem „ A nebolí tě to už, když má zuby?“. V kuloárech kolují zvěsti o tom, že ještě kojíte, nikdo se vás na to už raději moc neptá, jen když vás při tom „nachytají“. Samozvaní odborníci přes laktaci občas jakoby mimoděk prohodí něco o psychologické stránce věci s tím, že byste si už vážně měla tu hruď po vzoru svých babiček posypat pepřem, abyste to i tomu „velkýmu klukovi“, co na vás pořád tak „visí“, pořádně opepřila. On si to brzy sám rozmyslí! Těžko se vám vysvětluje, že si to musíte nejdříve rozmyslet především vy a pokud stále kojit můžete a chcete, tak to pro vás není vůbec téma k diskusi natož k zamýšlení. Z času na čas vznikne dokumentární foto, důkazní materiál, který se bude v příštích letech omílat při různých rodinných vzpomínkových akcích.

ČTVRTÁ FÁZE – vaše dítě má už rok a půl a vy pořád kojíte. Všichni nad vámi zlomili hůl, na otázky typu: „Proboha to ho chceš kojit až do maturity?“, jste už imunní. Přichází na řadu rozmluvy s vaším dítětem, když s vámi nikdo nic nespravil. „A to se nestydíš, že chceš ještě napít od maminky? Takový velký kluk? Ty už přeci nejsi žádné miminko…“

A víte co? Ono je veskrze úplně jedno kdo vám co o kojení, kdy řekne. Ve zdravém vztahu, kde to klape, se nemusíte o nic násilím snažit. Dobré věci přijdou přirozeně, stejně tak nenásilně i odezní a nahradí je jiné.

I u nás přišel den, kdy si syn na kojení už nevzpomněl. Dneska myslí spíš na gumové medvídky a nanuka, když se mu poštěstí. Ale já si v sobě ponesu všechny ty krásné chvíle, kterými mě za ty dva prokojené roky podaroval. A na jeho maturitním večírku si s ním nejspíš přiťuknu na oslavu třeba…šampaňským!