Vyrábíme lampion

Před dvěma lety jsem organizovala pro rodiny ze sousedství malý lampionový průvod. Většina účastníků dorazila s ikeáckými lampičkami, našel se ale i jeden tatínek kreativec, který na poslední chvíli přidrátoval na dlouhou vařečku malou baterku. Nutno dodat, že děti šílely a nenašel se snad nikdo, kdo by jeho dceři nezáviděl.

Akce vyšla skvěle, jen ten lampionový průvod nebyl tak moc o lampionech jako spíš o lidové tvořivosti.  Milé setkání světel všeho druhu. Sezona průvodů byla v plném proudu a lampiony byly ve všech obchodech vyprodané.

Lampion, který jsme si letos se synem vyrobili, nezabere víc než 15 minut vašeho času. Zvládne ho s pomocí i malé dítě a nestojí skoro nic! Materiál na jeho výrobu pohodlně vyberete z domácích zásob.

Materiál: Pečicí papír, listy, papírová krabička, provázek nebo drátek

Pomůcky: Nůžky, lepidlo, sešívačka

Postup:

1)      Podle velikosti krabičky si nastříháme dva stejně dlouhé a široké pruhy z pečícího papíru

2)      Tyto pruhy pomačkáme, aby se nám s papírem lépe pracovalo (skvělá činnost pro děti)

3)    Jeden pruh papíru pomažeme hustě lepidlem a poklademe ho různobarevnými listy. Musíme pracovat  rychle, aby nám nezaschlo lepidlo na místech, která nebudou pokryta lístky.

4)      Na nazdobený pruh papíru přitiskneme druhý pruh a slepíme dohromady.

5)     Papírovou krabičku (my jsme použili od kostkového cukru) rozstřihneme napůl, jedna půlka bude  tvořit spodek a druhá vršek lampionu.

6)      Sešívačkou přišijeme k oběma částem krabičky nazdobený pečící papír

7)     K horní části lampionu navážeme provázek nebo drátek. Vznikne očko, za které lampion navěsíme na hůlku.

Lampion v akci

Fotospeciál o letních svačinkách

Ne každý má tu vůli nedojídat po svých dětech. Hodně maminek si od nich alespoň zobne. Já jsem zobala, až se mi od pusy prášilo. Všechny maminky si totiž najdou čas, aby připravili jídlo pro své děti. Málokterá ale vyšetří chvilku, aby připravila něco hodnotného k jídlu i pro sebe. Tak jsem si jednoho dne řekla, že když už synovi uzobávám, tak ať to, co strčím do pusy, má nějakou přidanou hodnotu i pro mě.

Celý minulý týden jsem strávila s foťákem v jedné a talířem v druhé ruce a pilně dokumentovala, jak to u nás vypadá za běžného provozu při dvou dětech o svačinách. Nejúspěšnější favority si v dnešním fotoblogu dovolím nabídnout i vám a budu se těšit, že někoho svými fotkami i příběhem inspiruji.

Kdeže cukry, ale prázdné kalorie, to je nepřítel číslo jedna!

Čokoládovou tyčinku kolem neposedného dítěte vyběhám, ani nemrknu. Obzvlášť, když kojím. Problém nastal, když jsem se chtěla rychle něčím zaplácnout. Většinou jsem sáhla po věcech, které mě úplně zabetonovali, v lepším případě nafoukli. Trávení šmakulózních zaplácávaček mi ubíralo velkou část energie. Připadala jsem si ještě více unavená a pomalá. Pocit sytého břicha navíc zmizel s vyhozením obalu od „svačiny“ a já se pídila po dalším překořeněném a přeslazeném snacku.

To, že jsem už tři roky na mateřské ještě neznamená, že to moje postava musí kdekomu vykládat za mě na počkání.

Navíc mě začala hryzat neustálá starost o to, co dát v mezičase synovi, aby mi pak snědl oběd nebo večeři a zároveň mu to stačilo a nelezl mi před tím do krabice se sladkostmi.

Pohanka, kuskus, jáhly, chia semínka

Tak jsem objevila pohanku, kuskus, jáhly, chia semínka a další geniální potraviny.  Jsou neutrální chuti, dají se připravovat na slano i na sladko. Většinou je stačí zalít vodou. Pěkně nabobtnají, tím pádem se i sami „uvaří“.  Vaše střeva vám za ně kvůli vysokému procentu vlákniny, které v sobě obsahují, jenom poděkují. Vynikající jsou tyto potraviny jako přílohy, kaše, pudinky nebo součásti ovocných a zeleninových mís. Sahám po nich nejčastěji.

Doslova žhavým typem je teplá pohanková kaše slazená medem, s trochou jogurtu a jablíčky restovanými na přepuštěném másle.  Hodně jsme si také pochutnali na banánovém chia pudinku, doplněném vlašskými ořechy a belgickou čokoládou s vysokým procentem kakaa. Pět hvězdiček z pěti od nás dostal také borůvkový chia pudink. Kdo má rád recepty s levandulí jako já, může si doplnit o pár zrníček z jejích květů. Chybu u dětí neuděláte s jakýmkoliv smoothie, hlavně musí mít správně barevná brčka. K jejich výrobě používám různé druhy mléka i ovoce, takže stejný recept má pokaždé jiný šmrnc. Nám nejvíce ze všech v horkých dnech zachutnalo jahodovo­-vanilkové.

Ovocné variace

Blíží se léto, které nám rodičům, díky barevnosti svých plodů a poklidnému tempu, nabízí neopakovatelnou možnost, naservírovat svým dětem jídla z potravin, které by za jiných okolností nikdy nevložily do úst. A napumpovat do nich o trochu více vitamínů než odpovídá jejich běžné spotřebě. Pakli-že se říká, že jíme očima, u dětí to platí dvojnásob. Proč jim tedy nezkusit naservírovat ovocnou pizzu z melounu nebo ovocný salát s chia semínky v misce z vydlabaného ananasu?

 

Jídlo hrou

Jak syn rostl, měnilo se dojídání ve společné stolování a dnes, v jeho třech letech, si oba užíváme nejenom konzumaci, ale i samotnou přípravu, která se stala krásným rituálem a časově nenáročnou hrou. Třeba meloun je perfektní materiál na vykrajování! Vybavte malé kuchaře vykrajovátky a užívejte si jejich kreativity. Nebo postavte před dítě misku plnou ovoce a navlékněte si společně špíz a jedlé korále! No a co taková vafle, ta má spoustu otvorů. Nechte je své dítě vyplnit drobnými letními plody jako je rybíz, borůvky. Děti potrénují jemnou motoriku  a vy si pochutnáte.

 

 

Nedělní pečení

Patříte ke staré škole a stále držíte nedělní pečení? Zbožňují děti váš perník nebo bábovku? Zkuste je tuto neděli nazdobit trochu jinak. Já jsem třeba přes náš perník přehodila pléd po prababičce a nechala syna, aby ho pocukroval. Perník nám v minutě rozkvetl pod rukama a my jenom vyprášili šátek. Nebo taková krupicová kaše s ovocem. To je síla vzpomínek, která z nás dokáže udělat děti i když už sami máme vlastní.

 

Domácí jogurty a dipy

Nejlepší věc, která nám za poslední rok přibyla do kuchyně, je jogurtovač. Pokud dostaneme chuť na jogurt, saháme už jenom po tom našem, domácím. A dochutíme si ho vlastní marmeládou, ovocem  a nebo čistě medem. Kdo nezanevřel na kravské mléko, ať neváhá. Z domácího jogurtu se dají vyrobit i skvělé dipy, my jsme si k domácím chipsům z trouby vyrobili dip pažitkový. 

 

Domácí másla z ořechů a semínek

K jejich výrobě mě inspirovala má kamarádka, která se velmi úspěšně zabývá zdravou výživou. Mezi zahraničními foodblogery se jedná o žhavé téma. Je veliká škoda, že se takto podomácku vyrobená pochoutka, ještě nedostala do kuchyní českých maminek. Děti by zapomněly na Nutellu. Máslo je hotové do pěti minut, snězené do tří. My jsme si udělali radost kakaovým máslem ze slunečnicových semínek. Na hřišti budete trendy, protože máslo je komplet RAW.

FOTOGALERIE

Pohanková kaše slazená medem, s jogurtem a na přepuštěném másle restovanými jablky

Banánový chia pudink s vlašskými ořechy zdobený čokoládou s vysokým podílem kakaa

Borůvkový chia pudink

Jahodovo-vanilkové smoothie

Ovocný salát s chia semínky

Ovocná pizza

Ovocné špízy

Vafle s ovocem

Melounové vykrajování

Lehký salát z melounu, borůvek a sýra

Nadýchaný perník se strouhanými jablky

Krupicová kaše s ovocem

Domácí jogurt s ovocem a vlašskými ořechy

Domácí chipsy s pažitkovým dipem

Raw kakaové máslo ze slunečnicových semínek

Mám jednu nohu volnou

Na zahradě máme kolem plotu vyběhané kolečko. Nemáme psa. Jen miminko, které zrovna teď rádo spinká v kočárku. Ostatně s kočárkem v ruce jsem se naučila dělat za poslední dva měsíce hodně věcí. Třeba hrát fotbal.

Zahradní čutáníčko

Syn čutá do mičudy jako profesionál, jen já mu zarytě tvrdím, že když ho obehraju s kočárkem v ruce, tak je to pořád slabý. Nemá rád ten pocit, že ho obehraje holka a ještě s kočárem v ruce, tak se mě snaží přirozeně oslabit. Nejčastěji mě pošťuchuje, ať odstavím kočár. Protože v televizi takhle fotbal teda nehrajou. A já se ptám, no jo, ale kdo hraje v televizi fotbal? No chlapi! Vidíš, ale já jsem maminka a ty můžou hrát s kočárkem v ruce.

Moje zahrada, moje pravidla.

Volá mi mamka, ptá se, co dělám. V jedné ruce mám kočár, v druhé mobil, jednou nohou hraju fotbal. Mám ještě jednu nohu volnou. Potřebuješ něco? Chápavě zavěsí.

Bahniště

Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem a to, že patříte k pár vyvoleným, kteří se mohou pyšnit zahrádkou, ještě nezaručí, že se na ní vaše dítě samo zabaví.

Tři roky odoláváme trampolínám, zahradním zábavním centrům, skluzavkám a plastovým domečkům. Jediné, co jsme staromilsky pořídili, bylo pískoviště a tatrovka. Je mi jasné, že syn nebude žít na zahradě ze vzduchu, ale alespoň při vymýšlení zábavy musí projevit špetku kreativity. A já také.

Třeba před dvěma týdny. Pískoviště nudilo už i mě, natož mého syna, tak jsme ho prostě zrušili. A zavedli bahniště. Naše pískoviště má plastové dno, takže když ho pořádně prolejeme vodou, bahno v něm vydrží i několik dní.  A na terase, v garáži, na zahradním nábytku, sušáku na prádlo, taky.

Přála bych vám ale mít tak šťastné dítě, jako mám teď doma já. Vyhmátli jsme něco, co v Bauhausu nekoupíte a co by si sousedovic děti přály mít na zahradě daleko víc než kdejaká lanová centra.

Nejlépe to vystihl můj muž, když se před několika dny vrátil z práce. Jedno dítě se ti bahní, druhé uspíš a máš pohodu. Tak určitě…

Minimálně mám ale na pár dnů zase obě nohy volné.

Jak jsme budovali rodinný betlém

O Vánocích jsem se definitivně rozhodla, že pro nás vybuduju rodinný betlém. Monumentální. Památku, kterou budu dětem nutit ještě za dvacet let u vánočního stromečku a s nostalgií sobě vlastní budu podlepovat už stokrát spravovanou figurku.

Hemžení

Pocházím z kraje se silnou betlémářskou tradicí, kde se to řezbáři jenom hemží. Přesněji řečeno, ve vesnici, kde bydlí moje babička, se hemží jenom jeden betlémář. V létě, když jsme u ní byli se synem na prázdninách, se hemžil ponejvíce v horní sámošce a já pravidelně mezi regálem s pivem a pultem s klobásami sbírala odvahu na to, abych ho o takový jeden malý rodinný požádala.

Měla jsem ho před očima. Manžel jako Josef, já jako Marie, syn jako Ježíšek, babičky nesou dary, k tomu pár oveček jako křoví té vší nádhery.

Když jsem se se svým nápadem svěřila manželovi, pochopila jsem, že ho i po pěti letech vztahu stále umím překvapit. Nechtěl betlém, který si bude po těch mých vysněných dvacet vánočních svátků stydět vystavit. A protože Vánoce jsou především svátky klidu a míru, nikoho jsem to léto v sámošce neoslovila.

Od Vánoc do Vánoc

Pochopila jsem, že pokud chci mít opravdový rodinný betlém, nikdo jiný než má rodina ho za mě neudělá. Není to o tom, kdo jakou roli v mých představách hraje, jde o to, kdo se na jeho budování reálně bude podílet. A tak jsem rozjela úplně jiný projekt. Na jeho splnění jsem si dala rok. Od Vánoc do Vánoc.

Pořídila jsem si vystřihovací Ladův betlém, který jsme hned po svátcích se synem začali vystřihovat. On hrubé obrysy, já ty jemné. V létě si při procházkách v lese nasbíráme mech a lišejník a pustíme se do výroby polystyrénového základu krajiny. Z kraje zimy podšpejlíme figurky a na Vánoce bude hotovo.

Ideální způsob, jak nenásilně namotivovat tříleťáka ke spolupráci na ročním projektu. Betlém má i krásný příběh, který si může díky spolupráci při výrobě svými ručičkami osahat a tak si ho i lépe zapamatovat. Tím, že příběh během roku průběžně opouštíte a zase se k němu vracíte, nehrozí, že by vaše dítě omrzel. Díky vhodnému načasování jednotlivých fází projektu nepřetěžujete dětskou pozornost, kterou takto malé dítě má mnohdy problém udržet i krátkodobě.

Tak trochu jiné vzpomínky

Pro děti je taková výroba betlému roční záležitost, ale my rodiče se z ní budeme těšit dlouhá léta. Pravé rodinné poklady jsou ukryty v generacemi sdílených vzpomínkách. A já prostě nechci, aby u našeho vánočního stromečku kolovala historka o tom, jak maminka vydyndala náš betlém na nějakém vesnickém dědovi, kterého odchytla mezi pivem a klobásami. Já chci pro svoji rodinu úplně jiné vzpomínky.

Malá plenková fotostory

Když se vám narodí dítě, rozšíříte rodinu. S novým človíčkem se totiž narodí i spousta tetiček a strýčků, kteří do té doby sice patřili do vašich životů (jako přátelé, kolegové), nyní však skrze vaše dítě vstoupí i do vašich nových rodin.  Oficiálně.

Staří přátelé, nové otázky

Do naší rodiny se tímto způsobem narodila spousta nových členů, mezi nimi i teta Ivana. Ivana je mojí přítelkyní už dlouhých jedenáct let. Vybrala si mě jako spolubydlící na chodbě naší staré koleje, prý jsem měla děsný svetr. A ten bych po ní asi i tisíckrát nejradši každé ráno hodila, když v pět vstala, aby stihla procvičit svoji partu tibeťanů. Nicméně, někde mezi jejími pěti tibeťany a mými dvěma dětmi vzniklo přátelství na celý život.

Nedávno mně Ivana dala otázku na tělo. Jak poznám, co přesně mým dětem je, když jsou ještě příliš malé na to, aby mi to sami řekly?

Dobrá otázka, říkám si. Jakmile se stanete matkou, každý ve vašem okolí hned nabude dojmu, že znáte historii každého prdíku, včetně jména farmáře ze země původu, kde ta na první pohled nenadýmavá potravina byla vypěstována. Omyl.

Věštění z plínek

Když se nám před třemi lety narodil syn, dostali jsme se na doporučení jiné mé kamarádky do péče vynikající pediatričky. Bez jediného testu dokázala vždy bezpečně identifikovat běžná dětská trápení a s odborným závěrem: „To ukojíte.“, nás po pěti minutách strávených v ordinaci, posílala domů.

Všechno, co vám dítě neřekne, vám prozradí jeho plena. A ona v nich za ta léta strávená v ordinaci uměla číst na jedničku! Kombinace konzistence, barvy a obsahu jí v součinnosti s vlastními mateřskými zkušenostmi vždy dala odpověď na většinu mých otázek. Myslím, že když bych se jí zeptala na jméno zmíněného farmáře, dala by mi na něho i telefonní číslo.

Čekárna maminek, které v přebalovacích taškách nosily místo čistých plen plenky plné. Ke konzultaci. Prostě geniální.

Tajná složka

Neváhala jsem a vydala se v jejích stopách. Jejímu staromilství jsem vtiskla svůj rukopis, když jsem se rozhodla, že plenky budu hygienicky fotit na tablet a pak se s ním v ordinaci budu pět minut ohánět. Navíc nejsem z těch matek, které běhají k lékaři při prvním píchnutí. Každá nemoc má svůj vývoj. Bude lepší, když pro začátek vše zachytím a vytvořím jí takovou malou ilustrativní fotostory. Založila jsem si v počítači tajnou složku a pilně ji plnila fotkami s obsahem synkových plen.  Až jsem nasbírala dostatek toxického materiálu, objevil složku můj muž.

No ano, myslel si o mně úplně to samé, co si myslíte i vy, pokud jste můj blog dočetli až sem.

Účel světí prostředky

Každá matka ale ví své. Pro své dítě je schopná udělat cokoliv a já jsem toho živoucím důkazem. Účel světí prostředky a já musím hrdě přiznat, že bych se teď čtením z plen mohla živit.

Neměla jsem v krizových momentech dostatek času na sáhodlouhé přemítání a jako prvorodička, ani dostatek zkušeností. Z okruhu svých kamarádek jsem měla dítě jako první, tak jsem na to šla vědecky.  Někdy je prostě potřeba jít svému dítěti naproti. Ne všechny věci přijdou samy, většinu se jich každá máma musí v dnešní době nukleárních rodin naučit sama. Zdraví dětí je křehké téma stejně jako zdraví samo. A věštění z plen je jednou z mnoha cest, jak své dítě ušetřit zbytečně nepříjemných vyšetření a následných traumat z lékařského prostředí, které mohou přetrvat až do dospělosti. Protože to, že naše dítě nemluví, neznamená, že si nepamatuje.

Malý velký overal

Ženy

Je vám dvacet a vy se nestačíte divit, jak to léto bylo krátké a že už zase ze skříně vytahujete podzimní kabát a při tom jste ještě ani pořádně nestihla vynosit novou jarní bundu  z poslední kolekce vašeho oblíbeného módního řetězce, kam pro jistotu zavítáte tak minimálně dvakrát týdně, aby vám opravdu nic neuniklo.

Je vám třicet a vy v ruce držíte podzimní overal svého dítěte, říkáte si pro sebe polohlasem, jak to bylo v létě prima, že jste nikoho nemusela za vydatného řevu a zavřeného okna cpát do ničeho termostabilního jako do svěrací kazajky. Koukáte na velké dítě a malý overal, který jste na jaře koupila v sezonních výprodejích nějakého menšího krámku, co míjíte každý den cestou na hřiště. Jasně, že jste tam mohla pobýt tak třicet sekund, protože by víc váš andílek nesnesl a i tak ho už u placení musela roztleskávat postarší prodavačka, na které bylo na první pohled vidět, že si tuhle práci snů přibrala k důchodu a s každým nově příchozím zákazníkem se sama sebe ptá, jestli to má opravdu zapotřebí.

Soukáte si neforemný balík do košíku pod kočár, asi po milionté si opakujete, že konstruktér vašeho modelu musel být nějaký chlap, který neviděl průměrné dítě ani z rychlíku. Protože když by věděl, co všechno musíte v tom košíku každý den při pravidelných pochůzkách pašovat, určitě by ten váš kočár navrhnul v designu obří nákupní tašky na kolečkách, kde by se ostatně i vaše dítě povozilo určitě daleko radši než v tomhle pekelném stroji.  Koukáte na malý košík, velký overal a jedete na hřiště.

Taška se vám pod kočár nevešla. Tak si na ni alespoň na hřišti sednete. Je jaro, nic moc teplo, lavička ještě studená, tak aspoň vyzkoušíte, jestli overal hřeje. Hřeje. Ale mohl by být větší. Nebo by váš zadek mohl být menší. Po porodu to chvíli trvá, než se zase dostanete do formy. Večer si zacvičíte.

Muži

Večer se nicméně rozhodnete, že ho ukážete manželovi. Overal, ne zadek. I když na ten by byl asi manžel víc zvědavý, ale vy teď žijete ve světě, kde se chcete dělit o drobné mateřské radosti. Muž si na jeho zhodnocení vyhradí celých pět sekund někde mezi klobásou a sportovními novinami. „Ten mu bude na podzim malej. Ale ta klobása se ti moc povedla.“

Je podzim, v ruce držíte malý overal, kolem vás skáče velké dítě. Slyšíte manžela a říkáte si, že jste na něj za tu jeho hloupou poznámku asi nemusela tehdy tak vyjet. Zároveň vám je jasné, že si na ten overal vzpomene. Sice vám v tuhle chvíli není jasné, jak to udělá, protože když si na sebe koupíte něco nového vy, je to obyčejně pod jeho rozlišovací schopnost. Ale overal on vytáhne. Určitě. Ať to tedy příště zkusí sám, nakoupit něco do zásoby. V oblasti dětské konfekce je to disciplína hodná černého pásku.

Ruku na srdce

Ruku na srdce, kolik mužů v obchodech potkáte, jak nakupují pro dítě do zásoby jenom proto, že je to o dvě stě korun levnější než v sezoně? Muž jde a koupí, co je zrovna potřeba. Pracuje s jasnými parametry věk, váha, výška, roční období. Málokdy se dostane do nejistých vod růstových odhadů a spekulací půlročního výhledu tělesného vývoje svého potomka. Uspoří čas, ve finále i peníze a v neposlední řadě i místo ve skříni.

Nebo mu je vše zde řečené prostě jedno a bere, co zrovna je.

Myslím, že mužské vnímání mnoha aspektů rodičovství může být pro nás ženy buď velmi inspirativní a nebo velmi osvobozující. Dnešní téma je toho krásným příkladem.

Naučte své děti utrácet! Naučíte je tím šetřit…

Když mi bylo deset let, dostala jsem od rodiny obálku a v ní deset tisíc korun. „Tady máš a kup si, co chceš.“ A já jsem si za ty peníze opravdu koupila, co jsem chtěla. Jen mi to trvalo patnáct let, než jsem to našla.

Člověk se s penězi nenaučí zacházet do té doby, dokud žádné sám nemá. Neříkám nevydělá, protože to je ještě úplně jiný příběh. 

Děti milují příběhy, silně je vnímají a hlavně není pro ně větší radosti, když se stanou nějakého toho příběhu součástí. Co tedy bylo v MÉM obálkovém příběhu nejdůležitější a co jsem se díky němu naučila:

1) Znala jsem příběh peněz, které jsem dostala. Byly to veškeré úspory, které mi rodina zvládla nastřádat od mého narození. Věděla jsem, jak skromně se u nás vždy žilo, což mi silně pomohlo pochopit OPRAVDOVOU HODNOTU finanční částky v obálce.

2) „Peníze jsou svoboda“, neplatí vždy a všude. Pokud pochopíte jejich pravou hodnotu, je to především závazek. Když se dostanete nad individuálně nastavenou hranici jejich mnohosti (a pro mě těch deset tisíc v obálce byla v dětských letech opravdová pálka), začnete přemýšlet, co opravdu chcete a co opravdu potřebujete. V intencích korespondujících s vaším věkem, samozřejmě. Časem pochopíte, že věci, které opravdu potřebujete, vám ještě nějakou chvíli budou zabezpečovat rodiče, ale zaseknete se na věcech, které budete chtít. Svět se pro mě stal najednou místem „kravin, které rozhodně nemají hodnotu mých peněz. Ale když si přišetřím, tak můžu mít…“ Protože…

3) Z cizího krev neteče, z vlastního se utrácí hůř. A tak si řeknete, proč si něco nepřidat a nezkusit to stejně jako oni. Když z mála vykřesali TOLIK. Nejste amatér, to dáte. 

4) Maminka si udělá čas a vezme vás do banky. Deset tisíc v obálce zmizí v ruce cizí paní za přepážkou a vymění vám je za jakousi rudou vkladní knížku, ve které si do budoucna budete číst docela často a pokud se bude vše vyvíjet podle vašich představ, stane se součástí vaší oblíbené literatury. Pochopíte, že v tom nejste sami, že se o vaše finance může starat kromě vás i banda lidí, která možná ani nesedí v té stejné budově jako vy a nezná ani příběh, natož hodnotu, vašich peněz. A tak se o ně přirozeně začnete zajímat a řešíte to, co vám mohou nabídnout.

5) Mezi tím dělíte poctivě své kapesné mezi oblíbenou zmrzlinu, ty nejkrásnější boty na světě, které vzápětí protancujete v tom nejmodernějším klubu ve městě…a své „nadité“ konto.

6) Přijde kouzlo letních brigád, zatímco kouzlo vkladních knížek nenávratně vyprchá a vy se přistihnete, jak si otevíráte investiční konto. S plnou důvěrou rodiny a neomezeným limitem. Těch kravin ve vašem okolí, za které nejste ale už vůbec ochotni utratit ani halíř ze svých řízeně nasyslených peněz, nějak ve vašem okolí neubývá.

7) Na vysoké vás plíživě přepadne odvážná myšlenka ulehčit rodičům a na studia si přivydělat. Pokud máte tu možnost a nejste si nuceni hradit celá studia ze svého studentského příjmu, otevře se vám poměrně široký manévrovací prostor. Vaše nová alma mater často nabízí lákavá stipendia, která vás mohou zajímavě motivovat ve vašem budoucím směřování. 

8) S obratností žongléra začínáte operovat s podporou rodiny, vlastními nepravidelnými příjmy, stipendii a dalšími nejrůznějšími benefity. Zbude i něco pro banku, abyste trochu načechrali peříčka svému letitému účtu. 

9) Nástupní plat nikoho neoslní a než se vypracujete, tak to může i nějaký ten rok trvat. Málo z nás po dvacátém pátém roku věku ohromí partnera zmrzkou, na kterou mu dali o víkendové návštěvě rodiče. Je fajn vstupovat do světa dospělých vybaven nejenom univerzitním diplomem, ale také finanční gramotností. 

U mnoha mladých lidí se vztah k penězům i na prahu třicítky dá charakterizovat jako panenský. Neumí je vydělat, neumí je udržet, neumí je utratit. Ocitají se tak nevědomky v nebezpečných situacích a stávají se lehce zneužitelnými. Povinností každého z nás rodičů je své děti před jakýmkoliv druhem zneužití ochránit. Naučme proto své děti včas utrácet. Věřte mi, do budoucna tím hodně ušetří.

Babičky se na dovolené vozí kvůli maminkám, ne kvůli dětem

Plánujete už letní dovolenou? Tak nezapomeňte přibalit i babičku! Protože...

1. Babičky se na dovolené vozí kvůli maminkám, ne kvůli dětem.

Pár skleniček dobrého vína dostane do nálady každou ženu, pár nápomocných rukou spolehlivé babičky dostane do nálady každou maminku! A chytří tatínkové to už dávno pochopili.  

2. Babičky se rády drží při břehu, vaše děti také.

Mělké pláže, vodní tůňky, přírodní jezírka mezi pobřežními útesy - to je jejich revír! Sluníčkem prohřátá voda zaručí, že vaše dítě po dvou minutách v moři a neoprenu neprostydne a vaše babička se z dovolené nevrátí se zánětem močáku. Navíc fotky v podobných scenériích vypadají skvěle. Útes magicky skryje intimní partie vašeho dítka i nelichotivé partie vaší babičky. Navíc nikomu vlny a slaná voda neničí účes, což se kolem 55. roku věku stává jedním z hlavních požadavků šťastně strávené dovolené u moře každé z dam.

3. Babičky stín vyhledávají, vaše dítě ho potřebuje.

S přibývajícím věkem a počtem nemocí se u vašich babiček zvyšuje potřeba instinktivní sondáže stinných terénů. Babičky mívají i v těch nejprosluněnějších oblastech v záloze zhruba tři a dokáží je lokalizovat cca na 50 metrů do 5 sekund, spolehlivě. Ve svých letech nepodceňují sílu slunce a jeho pozdější dopad na stav své pokožky, proto obvykle cestují vybaveny arzenálem opalovacích krémů s nejvyššími faktory. Mažou se často, proto, když vezmou do ruky krém, aby se namazaly, ošetří automaticky, z jedné vody na čisto, i vaše dítě. Vy se nemusíte otravovat diskusemi o tom, proč : “Tě prostě namažu!“, aniž by vám dítě vzápětí uteklo s nevstřebaným krémem do vody, můžete si užívat sluníčka a přítomnosti partnera do libosti.

4. Babičky si po obědě rády schrupnou, pardon, odpočinou, vašemu dítěti to také neuškodí.

Každá maminka ví, jak těžké je přimět dítě na dovolené k odpočinku a jak nepříjemné dokáže přetažené dítě být. Ono bohatě stačí už jenom to pomyšlení, jak opouštíte těžce vybojované místo na pláži mezi nejlukrativnější druhou a čtvrtou hodinou odpolední jenom proto, aby si vaše dítko v klidu dvě hodinky pohovělo ve své postýlce tak, jak je zvyklé z domova. Věřte, že není lepší uspávačky pro malého dovolenkáře než je vaše babička.  Svým příkladným přístupem k odpolednímu odpočinku dokáže vaše dítě inspirovat a vám těch pár bonusových chvil relaxu na pláži také neuškodí.

5. Suvenýr, suvenýr!

Děti je chtějí mít, babičky je chtějí kupovat. Naprostá symbióza názorů na tohle téma nikdy nenastane ve vztahu rodič dítě, ve vztahu prarodič vnouče funguje na jedničku. A vy se potom s partnerem můžete roztomile přít, komu se ta obří nafukovací kosatka líbí víc – jestli vašemu dítěti nebo vaší babičce.

6. A ty večery!

Babička je vaše vstupenka do víru nočního života. Vzpomínáte si na ty doby, kdy vám rodiče zakazovali večírky a kulturní zařízení nejrůznějšího druhu? Ostřížím zrakem sledovali na budíku každou minutu, o kterou jste se opozdili? No, tak to teď z jejich úst už nikdy neuslyšíte, pokud je přizvete na rodinnou dovolenou. To bude samé: „No tak, přeci tu nebudete sedět celý večer, vyražte si někam! Dejte si skleničku, na hodinky nekoukejte!“

Volat ho jménem, volat ho k životu

V létě jsme se s rodinou zúčastnili krásné církevní svatby. Duchovní se ve své řeči k novomanželům dotkl mnoha témat, která spolu probírali už během předsvatební přípravy, přesto je považoval za důležitá zmínit i v tento slavnostní okamžik. Jedním z nich bylo rodičovství a mateřství.

Během svatebních obřadů si slibujeme lásku, věrnost, oddanost, můj manžel mi dokonce slíbil, že bude po zbytek našich společných let vyklízet umyté nádobí z myčky (což už čtyři roky s láskou svědomitě plní, děkuji). Zřídkakdy se však ve svých manželských slibech zavazujeme k láskyplné výchově našich budoucích dětí, nevěnujeme při nich pozornost definování našich budoucích rodičovských rolí. Obřad, o kterém dnes píši, byl ale jiný.

Manželství je o vzájemných závazcích. Lidé, kteří se rozhodnou pro obřad, tyto závazky chtějí demonstrovat před lidmi, kteří jim jsou blízcí. Dvojice našich přátel, která stála ten den před oltářem, nás prostřednictvím svého duchovního přizvala i do svých srdcí a podělila se o místo, které do budoucna bude náležet jejich dětem. Ačkoliv nejsem věřící v pravém slova smyslu, věřím v sílu slov, která tehdy zazněla.

Když do vašeho života vstoupí dítě, staneme se prvními lidmi, kteří definují jeho svět. Pomáháme mu skrze sebe objevovat, kým je a kde se nachází. Ukotvenost a místo v životě, síla vlastní osobnosti a sebeuvědomění, to vše jsou velmi křehké procesy, které trvají dlouhá léta a mnohým z nás i celé životy. Začínají už v náručích našich rodičů a v jejich rukou je ta moc nasměrovat nás děti ke spokojené budoucnosti.

Volejme své děti od prvních chvil na světě jménem, volejme je k životu. Kým jsme pro ně my rodiče, je biologicky dáno, kým jsou ony sami pro sebe i okolí, je dáno do velké míry námi rodiči. Čím častěji budeme své děti oslovovat, tím dříve a důvěrněji pochopí, že mluvíme k jejich osobě a naučí se ji vnímat stylem, s jakým s tou osobou jednáme. A do budoucna s ní budou jednat obdobně.

Věnujme jim svůj čas, všímejme si jejich energie. Dítě neví, co svět nabízí. Když ho odložíme k televizi nebo do ohrádky, nebude protestovat a pravděpodobně mu to bude na nějakou chvíli i stačit. Takovéto gesto ale spíše vypovídá něco o nás samotných než o potřebách našich dětí. Neukazujme svým dětem svět plochý, nabídněme jim jeho co nejbarvitější prožití. Dítě vybídněme, zavolejme ho k životu, zahrňme ho do co nejvíce činností. Samo si vybere, jakou cestou se vydá a ještě se při tom přirozenou a nenásilnou formou dozví něco samo o sobě. Čím více věcí v životě zkusí a uvidí, tím více se dozví o svých vlastnostech, kvalitách i nedostatcích. Naučí se je přijmout a pracovat s nimi, naučí se přijmout sebe samého. Čím dříve, tím lépe.

Třicet let jsem pro své blízké Ivetka. Vím, co to znamená být Ivetkou a vždy mi to dávalo nesmírný pocit jistoty. Bylo by hezké, když by mohly mé děti za třicet let říci to samé. Moc bych jim to přála.

Kojím, kojíš, (ne)kojíme

Kojení je nádherné a široké téma. Bohužel pro každého z nás těžko uchopitelné. Je intuitivní, v souladu s posledními trendy přestává být intimní, díky své popularizaci na mnoha úrovních se z něho stává téma veřejné, celospolečenské. Fotografie kojících celebrit zaplavují sociální sítě, novináři jimi živí své čtenáře.

Mainstreamové neznamená populární

Zvykli jsme si na to, že co je mainstreamové, není populární. Netáhne to, co dělá většina, přirozeně nás zaujme to, co nedělá každý. Přímá úměra platí i v oblasti kojení. S celosvětově klesajícím počtem veřejně kojících žen stoupá počet kojících celebrit. Po mnoha intimních tématech, tak známé tváře světu otevírají další doposud ne příliš medializovanou sféru našich životů, která v rámci celospolečenských diskusí nezůstává bez emocí a zájmu širší veřejnosti.

Lidé se obecně jako společnost umí hrdě postavit k mnoha věcem. Horší to už bývá, když přijde na lámání chleba a každý si má jako jedinec obhájit své vlastní principy a postoje týkající se svého přesvědčení a zásad. Stejně nelehké je to i s kojením.

Fáze kojení

Syna jsem kojila dva roky a měsíc. Společně jsme si prošli několika fázemi.

PRVNÍ FÁZE – všichni se chtějí ujistit, že dítě kojíte a chtějí to i vidět. Je až starosvětsky krásné, jak miminko vinete k prsu a ono natahuje ručičky a lačně se na všechny směje. Skoro jako ty ikonické kostelní malby, které na vás působí zvláštním klidem, i když nejste věřící v křesťanském slova smyslu, tak i vás pohled na kojící ženy v téhle fázi zalívá příjemným pocitem. Většina selfie kojících maminek je spjata právě s tímto celospolečensky pozitivně vnímaným obdobím.

DRUHÁ FÁZE – od půl roku do zhruba roku dítěte. Všichni tuší, že své dítě ještě kojíte, nejbližší rodina se na to občas se sentimentem v oku i podívá, ale s přibližujícími se prvními narozeninami vašeho andílka, začne ve vzduchu viset otázka, kdy už s tím kojením přestanete. Ne každému, je příjemné, když se rozhodnete své dítě nakojit na veřejnosti, čemuž ani nepomáhá fakt, že se vaše dítě za posledních pár měsíců naučilo pár vychytávek typu jak se zbavit do dvou vteřin různých tkanin a částí oděvů, jimiž byste se ho při kojení snažila náhodou zamaskovat. V tomto období může vzniknout ještě pár vkusných kojících fotografií do rodinného alba, když si všichni zúčastnění dají opravdu záležet.

TŘETÍ FÁZE – s pracovním názvem „ A nebolí tě to už, když má zuby?“. V kuloárech kolují zvěsti o tom, že ještě kojíte, nikdo se vás na to už raději moc neptá, jen když vás při tom „nachytají“. Samozvaní odborníci přes laktaci občas jakoby mimoděk prohodí něco o psychologické stránce věci s tím, že byste si už vážně měla tu hruď po vzoru svých babiček posypat pepřem, abyste to i tomu „velkýmu klukovi“, co na vás pořád tak „visí“, pořádně opepřila. On si to brzy sám rozmyslí! Těžko se vám vysvětluje, že si to musíte nejdříve rozmyslet především vy a pokud stále kojit můžete a chcete, tak to pro vás není vůbec téma k diskusi natož k zamýšlení. Z času na čas vznikne dokumentární foto, důkazní materiál, který se bude v příštích letech omílat při různých rodinných vzpomínkových akcích.

ČTVRTÁ FÁZE – vaše dítě má už rok a půl a vy pořád kojíte. Všichni nad vámi zlomili hůl, na otázky typu: „Proboha to ho chceš kojit až do maturity?“, jste už imunní. Přichází na řadu rozmluvy s vaším dítětem, když s vámi nikdo nic nespravil. „A to se nestydíš, že chceš ještě napít od maminky? Takový velký kluk? Ty už přeci nejsi žádné miminko…“

A víte co? Ono je veskrze úplně jedno kdo vám co o kojení, kdy řekne. Ve zdravém vztahu, kde to klape, se nemusíte o nic násilím snažit. Dobré věci přijdou přirozeně, stejně tak nenásilně i odezní a nahradí je jiné.

I u nás přišel den, kdy si syn na kojení už nevzpomněl. Dneska myslí spíš na gumové medvídky a nanuka, když se mu poštěstí. Ale já si v sobě ponesu všechny ty krásné chvíle, kterými mě za ty dva prokojené roky podaroval. A na jeho maturitním večírku si s ním nejspíš přiťuknu na oslavu třeba…šampaňským!

Fashion pravidla maminek na mateřské

Když žena porodí, rychle pochopí pár základních fashion pravidel maminek na mateřské.

1. Mikina, tričko, džíny a tenisky pro vás budou na dalších pár měsíců/let nejlepší parťáci.

2. I když si sebevíc namlouváte, že ta mikina od Tommyho Hilfigera je prudce elegantní, není. Stejně si z ní žádný muž na zadek nesedne. Maximálně tak jiná maminka na pískovišti. Za předpokladu, že jí manžel ze Států před měsícem nedovezl lepší od Michaela Korse.

3. Je výhoda, když porodíte v době, kdy zrovna letí květinové nebo etno vzory. Krásně schovají ublinknutí nebo odolné skvrny od příkrmů.

4. Vyplatí se investovat do funkčního oblečení nebo kimona, které jste nedávno viděla v posledním filmu Jackieho Chana. Až vaše dítě začne chodit a lézt do vrchních skříněk kuchyňské linky, budete ve snaze uchovat život vašeho potomka podnikat podobně krkolomné přemety a výpady. Oceníte, když vás v nich oblečení nebude limitovat. 

5. Vrstvěte. Málokdy se podaří dodržet plánovanou půlhodinovou procházku kolem bloku. Dítě má až zázračnou termoregulační schopnost a bývá od přírody skvěle vybaveno do těch nejzrádnějších terénů. Ani po hodinách hry na čerstvém vzduchu neprochladne, vám začne být zima (oblévat horko) tak zhruba po hodině. 

6. A hlavně, brzy pochopíte, že se vlastně ani nikdo moc nezajímá, v čem na mateřské vyrazíte mezi lidi, protože hlavní módní ikonu tlačíte před sebou v kočárku.


A vy se rychle zorientujete v pár základních stylistických pravidlech:

1. Nextík nebo Gapík?

2. Otevře se vám svět kočičkových, jablíčkových, autíčkových nebo opičkových kolekcí. Pokud se vám nepodaří vašemu dítěti vysvětlit, že to tričko s designovým černo šedým autíčkem je opravdu hezčí než ten kýč s Bleskem McQueenem, po kterém pořád sahá, raději do lepších heren ani nevyrážejte.

3. Často nezáleží na značce, ale na kolekci. Kultovní starší kolekce bývají dražší než současné, méně povedené. Představte si, že kupujete auto, veterána. Čím starší, méně dostupný, zato více šetřený, tím více si připlatíte. Seženete je pouze na mateřských serverech a připravte se na to, že podpultovky mizí rychlostí světla.

4. Nejpraktičtější kousky ale podědíte nebo vám je zdarma půjčí kamarádka. 

5. Největší radost stejně budete mít z věcí, které vám pro děti uplete nebo uháčkuje babička, protože vy víte, že už dávno nemůže na ruce, na oči a ani na záda. Že ty věci, jsou dělané s obrovským nasazením a vůlí je dokončit, je do nich vloženo srdce a vy je svému malému budete s největší pýchou navlékat.

Za komunismu nebylo k sehnání téměř nic, dnes je trh s dětskou módou až nesmyslně přesycený. Ráda svého syna hezky oblékám, v tom se nijak neliším od ostatních maminek, jsem ale vděčná, když mohu dětské oblečení podědit nebo naopak poslat dál. Vidím smysl v recyklaci a učím jej vidět i svého syna. Pravidelně spolu třídíme šatník všech členů rodiny a společně vyřazené kousky odnášíme na místa, kde je znovu upotřebí.

Nepotrpím si ani na značky. Nepovažuji za dobré, že někteří rodiče své děti oblékají od prvních dnů pouze do designových kousků. Učí tím děti odvozovat hodnotu člověka od hodnoty oblečení, které nosí. Děti tento pohled na svět přirozeně vstřebají a často se pak v pozdějších letech hůře oblečeným dětem smějí nebo si s nimi nechtějí hrát. Další stranou mince je, že dítě si zvykne být na základě dobře sladěného outfitu od okolí chváleno a pozitivně hodnoceno a začne i svoji hodnotu odvozovat od míry ohlasu u svého okolí. Navíc mít doma designové dítě, které smutně kouká na děti hrající si v písku, taky není žádná výhra v loterii.

Ráda bych ze svých dětí vychovala pevné a silné individuality se zdravým názorem na sebe i okolní svět. Mnoho věcí neovlivním, ale u mnoha věcí se o to svým příkladem mohu pokusit.